Být jiný není jednoduché. Dokonce je to často hodně těžké. Představte si kluka, kterému je deset, narodil se v Čechách a mluví jako všichni kolem něj, k nerozeznání stejně, má stejné koníčky, stejné věci ho lákají, stejné rozčilují, stejné rozesmějí… jen prostě vypadá jinak. Jeho kůže není bílá, je krásně, smetanově čokoládová. Kořeny jeho rodiny, možná i dost dávné, jsou kdesi v černé Africe. K jeho smůle ovšem nemá fungující rodinu a žije v dětském domově. A občas ho napadá:… až budu velký a odejdu odtud… jaké to bude?

Člověku se chce bodře halekat – Neboj, normálka, všechno v pohodě, co by bylo, prostě život, ne? Jenomže všichni víme, že to tak být nemusí. A tak se sešlo pár Afročechů – říkejme tak lidem, jejichž rodiče, prarodiče nebo ještě dávnější předci pocházejí z Afriky – nicméně všichni Češi jako poleno – a řekli si – co takhle vymyslet něco pro tyhle čokoládové děti? Nějakou aktivitu, která by jim pomohla začlenit se do většinové společnosti, která by je vybavila zkušenostmi a připravila je na dospělý život, když už to nemohou dělat, nebo nedělají, jejich máma s tátou.

Ne, žádné zvýhodňování a pozitivní diskriminace, žádné pardony a objížďky – jen šance. Šance vyzkoušet si něco nového. Šance moci pozvat své bílé kamarády někam, kam by se jinak nejspíš nedostali. Šance podílet se na organizaci akcí, na kterých oni, „čokoládky“, předvedou, co umějí. Šance dozvědět se něco o kultuře a životě země, ze které přišli jejich předkové a dokázat se tím i chlubit, protože krev přece není voda. Šance udělat z jinakosti přednost. Šance být hrdí na to, jací jsou. Zkrátka šance zažít víc, než co by je potkalo, kdyby si nikdo nevymyslel iniciativu „Čokoládové děti“.
www.cokoladove­deti.cz